03 dubna 2018

MILANO/2


       Jsem tady s pokračováním workshopu na téma When interior design meets fashion v Miláně.
    O prvním dojmu jsem už mluvila v minulém článku TADY, takže dnes přicházím s tou lepší půlkou a vším dalším, z čeho jsem byla tak nadšená.



      Ve středu jsme začali pracovat na hrubém modelu hotelového pokoje, který jsme měli vytvořit ze všeho co najdeme doma, použít fantazii a být co nejvíc kreativní. No jo, to se vám řekne, ale jak máte něco najít doma, když vaše "doma" je několik stovek kilometrů daleko a vy bydlíte na hostelu nebo v tom lepším případě na airbnb?
Myslela jsem si, že si dělá srandu, když nám učitelka řekla, ať jdeme ze zadní strany supermarketů, že tam něco určitě najdeme.  Bylo to zvláštní. Jdete po ulici a díváte se kolem popelnic, jestli tam není nějaká skvělá krabice, petka se správnou barvou, jestli někde kolem školy něco nekvete. 
     Na dva dny se z nás stali lidi, co na každém kroku hledají něco, z čeho by se dal vyrobit model. Taková "nouzová" situace mi právě otevřela oči a po několika letech mě donutila myslet kreativně. Na našem airbnb bytě jsem tedy sebrala krabice od zbytku pizzy, co jsme si s holkama donesly z nedělního oběda. Dojedla jsem oříšky, protože z vnitřní strany byla skvělá barva (v modelu jako zrcadlo). Vzala folii na svačinu, několik čtverečků toaletního papíru a další různý krabičky z jídla, co jsem si v týdnu kupovala. 
     Z těch všech věcí jsme nakonec zvládli udělat podle nás celkem pěknej model. Zamilovali jsme se do něj (až na tu stěnu mezi koupelnou a ložnicí) a nevěřili, že dokážeme udělat ještě lepší aniž bychom za něj utratili spoustu peněz. 





     To jsme se však mýlili. Až jsme měli začít pracovat na tom finálním modelu, který by se dal prezentovat potencionálnímu klientovi, zjistili jsme, jak "škaredej" byl vlastně ten původní model. Několik drobných jsme za něj však utratili. Na každého včetně lepidla a tisku (textury na model + rešerše+čtyři reprezentující "plachty") vyšlo vše co jsme odevzdávali na cca 6e. 
    Bylo opravdu skvělý přemýšlet konečně kreativně, oprostit se od normálních školních problémů, dělat něco co mě bavilo a dělat to rukama, ne jen na počítači. 








     Musím přiznat, že poslední den jsme trochu nestíhali, ale nakonec jsme vše stihli a dokonce jsme podle toho, co nám vyučující říkala, byli nejlepší skupina. Pochválila nás za to, že jsme si vzali něco z toho co nám za celej týden říkala, že jsme se nebáli věci udělat jinak, používat netradiční materiály (rýže jako kamínky, místo plastové lišty pěkný papír)  a utratit za to co nejméně peněz. 
    Na konci týdne jsme odevzdávali koláž, hrubý model, finální model, video, rešerši na značku, kterou jsme se inspirovali a 4 "plachty" na kterých byl koncept, materiály a fotky našeho projektu. Tyto 4 papíry budou sloužit jako prezentace nejen pro ně, ale i pro nás, protože my ten model mít už nebudeme.

Vyučující nás taky pochválila za úvodní stránku rešerše - že nebyl jen obyčejný obrázek v obdélníku a nad tím text.
(vlevo u menšího modelu)  
     Z hodnocení jsem tedy měla obrovskou radost, protože jsme si s tím opravdu vyhráli a snažili jsme se do toho dát všechno. Dokonce mě vyučující pochválila, že jsem byla dobrá vedoucí týmu, když jsem náš tým dokázala dovést k takovému výsledku i když ostatní členové nemají s architekturou vůbec nic společného.  Jen u naší skupiny si napsala z jaké jsme školy a ročníku, takže tu pochvalu snad myslela vážně. Navíc jsme byla jediná skupina, co tam byla každý den a včas. Ostatním skupinám chyběl vždy alespoň jeden člověk, nebo někteří přišli jen na půl dne, v nejhorším případě nepřišli vůbec. Já s mojí povahou si teda nedokážu představit, že bych s někým takovým byla v týmu, takže jsem měla dost štěstí, Monica s Peter byli skvěli a šikovní.
Náš tým bez jedné členky.
     Celkově jsem strašně moc nadšená a celý týden mě naučil strašně moc užitečných věcí, které určitě brzo využiju v praxi (bohužel ne v naší škole). Potvrdila jsem si, že interiér a architektura je ta správná cesta, která mě bude v budoucnu naplňovat. Začala jsem na se mnoho věcí dívat jinak a těším se, až budu mít míň školy, abych mohla zase něco tvořit. Přesně to mi totiž tak moc chybí. 
     Každému, kdo má příležitost někam taky vyjet to doporučuju, vždy si totiž dovezete spoustu zajímavých poznatků a zážitků. A kde jste byli načerpat zkušenosti vy?


20 března 2018

MILÁNO/1


     V příštích pár článcích bych vás ráda vzala s sebou do Milána, kam jsem vyjela na týdenní workshop do školy Politechnico de Milano. Kurz je součásti programu Athens a je z velké části dotován školou, což je super. Navíc se na něj nedělají žádné přijímací testy ani nic takového, zda vás vyberou záleží na prospěchu, počtu absolvovaných zahraničních výjezdů a dalších záležitostech. Vybírat si můžete z několika desítek kurzů napříč obory, já si vybrala When interior design meets fashion, protože to byl jeden z mála kurzů zaměřených na architekturu a jediný na interiéry, který mě primárně zajímají.

Jedna ze dvou tříd, kde nám probíhají hodiny
     Do Milána jsem doletěla v pátek večer a ještě s dvouma slečnama odjela na ubytování, které jsme zjistili, že je na super místě. Není sice úplně v centru, ale hned naproti máme zmrzlinárnu a restauraci, kousek za rohem Penny. Hlavní kampus školy je hodinu a půl pěšky, my však jsme v kampusu vedlejším a máme to tak 10 minut pěšky. Takže super.
    Program začínal v sobotu odpoledne krátkou přednáškou a registrací. Při té jsme dostali krásnou tmavě modrou plátěnou tašku a malou sadu psacích potřeb, z čehož jsem byla nečekaně úplně nadšená. Po registraci přišlo jejich oblíbené aperitivo. Následovala první procházka po městě, konkrétně po historickém centru. To se mi však absolutně nelíbilo. Pršelo, lidi se mezi sebou nebavili, pouze skupinky lidí ze stejné země nebo stejně mluvící, navíc jsme vždycky tak půl hodiny šli a pak nám jen něco řekli. Dvě hodiny chození v dešti nám dost stačilo, ještě když jsme do hlavního kampusu šly s holkama hodinu a půl pěšky. Nasedly jsme teda do tramvaje a jely na ubytování. Den jsme si zpravily alespoň výbornou zmrzlinou.


     V neděli jsme šly s holkama na oběd do nejbližší restaurace a ochutnaly pravou italskou pizzu, když jsme odcházely, neskutečně pršelo a nemělo přestat. Jelikož bylo v plánu jít na procházku po modernější části města, v tom počasí se nám vůbec nechtělo. Vykašlaly jsme se na ni a šly si dát rači zmrzlinu. Neděle byla tedy celkem nuda. 
     První den ve škole začal tak, že jsme se spolužákama čekali asi hodinu na příchod učitelky. Ta je opravdu zvláštní, protože nám práci zadávala strašně zmateně a nikdo nechápal co a jak má vlastně dělat. Ještě k tomu byla 90% času na mobilu nebo na počítači.
     Moc jsem to nechápala a docela dost mě první den zklamal. Za celý den jsme si jen vybrali nějakou módní značku, vypracovali na ní takovou rešerši, kde jsme měli sepsat historii, ukázat starší kolekce, aktuální kolekci a pak podle toho ukázat inspiraci jak by vypadaly nebo jak vypadají interiéry této značky. V průběhu toho jsme měli ještě úkol, kdy jsme měli nakreslit cokoliv co se nám honí v hlavě nebo co nás čeká, na co myslíme. To byl poněkud zvláštní úkol. Můj výsledek můžete vidět dole.

   
Druhý den školy jsme začínali opět pozdě. Když konečně vyučující přišla, řekla že můžeme pracovat klidně i když tu není. To bychom dělali, kdybychom věděli co. Na druhý den se situace s čuměním do telefonu a počítače opakovala s tím rozdílem, že počítače měla rovnou dva. Však proč ne. Na programu dne bylo dělat ve skupině koláž inspirovanou jednou značkou, kterou jsme si vybrali. V naší skupině jsme zpracovávali Poner official, na který jsem dělala rešerši první den. Výsledek můžete vidět tady:

   Odpoledne byla vyučující aktivnější a ukázala nám několik vzorníků různých materiálů pro stěny i podlahy. To bylo opravdu super, protože jsem poznala materiály, o kterých jsem ještě neslyšela a ani je neviděla. Bylo to na styl stěrky, ale strašně tenký, třpytivý, matný i lesklý, různě vzorovaný a prostě jsem z toho měla fakt radost. Po této ukázce jsme se odebrali do města do dvou obchodních domů. Byl to soukromý showroom Missoni, kde měli opravdu nádherný interiér, na kterém ukazují novou kolekci co se týká barev, textur, materiálu atd. Z toho vám bohužel ještě nemůžu ukázat fotky, protože kolekci představí až v srpnu, ale hned pak se tady fotky určitě objeví. Jako druhý byl showroom Armani. To už tajné nebylo, takže pár fotek můžete vidět zde. Obojí bylo zajímavý a jsem ráda, že jsme se tam byli podívat. Z druhého dne jsem teda byla nadšená mnohem víc. Ještě k tomu se o dost zlepšilo počasí a krásně svítilo sluníčko. Tak snad se to zase nepokazí.




Brzo se ozvu s dalšíma zážitkama, pokud by vás zajímalo více aktuálních informací, můžete mě sledovat na instagramu jako @ivana_slo . Dokonce tam jsou nové fotky z focení.

A pokud vás baví číst tyhle cestoví zážitky, můžete si přečíst, jak jsem byla před rokem na výletě v Kodani 

Kodaň/1

Kodaň/2

Kodaň/3


06 března 2018

Proč vnímáme novou zástavbu negativně?

      Nedávno jsem měla příležitost mluvit s lidmi o plánované výstavbě v Praze 12 a tahle zkušenost mě donutila zamyslet se na tím, proč se většina lidí staví k novým zástavbám a rekonstrukcím tak negativně. Nové zástavby a rekonstrukce můžou mít několik podob, proto bych se ráda vyjádřila k jedné z možností, která mi přijde jako jedna z těch nejpřínosnějších, ale společností spíše odmítaná.

      Jde o panelová sídliště ve velkých městech. V rámci snahy zastavit rozrůstání měst se čím dál víc developerských projektů navrhuje do lokalit s dobrou dostupností do center měst. Nechci tvrdit, že všechny projekty jsou krásný, to určitě ne. Bohužel těch nepovedených je více než polovina. Je to především tím, že budovy většinou nenavrhuje architekt, ale jen nějaká projekční firma, která dělá projekty bez přidané hodnoty, která potom dělá stavbu vyjímečnou. Je zde ale taky spousta projektů, které se snaží zkulturnit prostředí, využít jeho kvalit, vychází z urbanismu okolí a zatraktivňují ho. Přináší do veřejných prostor život, nestaví velké betonové plochy a zeleň spíše navrací než ničí. A i přesto se podávají petice, lidi s tím nesouhlasí a hlásají jak tam nic nového nechtějí. Bohužel to nejsou jen starší, ale často i mladí lidi. 

Ptám se proč? 

Tohle považujeme za pěkný výhled z domova?

Je tohle panorama, které se dá obdivovat?
Atraktivní veřejný prostor?

      Opravdu jim přijde většina panelákových sídlišť jako atraktivní oblast k bydlení? Ty rádoby obchodní centra postavený ještě za socialismu o který se nikdo nestará a nejlíp vypadají v létě, kdy jsou zarostlý neopečovávanou zelení. Nedokážu věřit tomu, že tyhle typy staveb někdo považuje za něco, co má architektonickou hodnotu. Ty vysoký šedý baráky, který jsou hnusný zblízka úplně stejně jako z dálky. Těch 99% rekonstrukcí, kdy pak celé sídliště hraje všema barvama. Kolem obří betonový plochy plný aut. Tohle opravdu chceme jako společnost chránit? Všechno potřebuje péči, nemůžeme něco rychle postavit a po 50 letech tvrdit, že to má ve skutečnosti ještě vyšší hodnotu než v době postavení. Všichni odsuzují developerské bytovky, ale podle mě jsou paneláky úplně to samé, jestli ne ještě horší. Jakoby všichni zapomněli, že za všemi panelovými sídlišti stojí stát, který potřeboval rychle a levně vyřešit problém s velkým nárůstem obyvatel. Myslím, že my jako Češi se bojíme změn, raději si necháváme věci na které jsme zvyklí a nedáme příležitost něčemu novému.
Co kdyby to nové přineslo více pozitiv než těch negativ?





01 února 2018

Workshop Kolbenova

Už je to pár týdnů, co jsem se rozhodla obohatit moje portfólio a získat nové zkušenosti na workshopu, který pořádala konkurenční firma Skanska. Téma workshopu byl veřejný prostor ve velkém developerském projektu Kolbenovy, kde v nadcházejících letech vznikne nová pražská obytná čtvrť. Jelikož zvažuji jít na magisterské studium se zaměřením více na urbanismus, přišlo mi to jako skvělá příležitost vyzkoušet si něco takového a zjistit, jestli mě to vůbec bude bavit.
Letošní zimu chodím jako šedá karkulka.

Workshop probíhal tak, že jsme se v pátek sešli přímo na místě, které se mělo řešit, byli jsme rozděleni do skupin napříč obory a dostali kompletní zadání na jehož vypracování jsme měli čas až to nedělní půlnoci. Jsem moc ráda, že jsem měla štěstí na skupinu, která ze sebe chtěla vydat maximum, ale ne na úkor spánku. Na workshop jsem se totiž přihlásila v době, kdy jsem fakt hodně nestíhala a byla jsem ráda za pár hodin v posteli (jo jsem moc chytrá holka, že musím vždycky dělat něco, co mi sebere čas, kterej ani nemám). Místo, které jsme měli zpřístupněné pro vypracování bylo však opravu hrůza. Nechápu jak někdo areál pragovky může považovat za kreativní prostor. Industriální určitě je, ale pro běžný provoz a nazývání se nějakým takovým prostorem je velmi zcestné. Nazvala bych to spíš bydlištěm pro bezdomovce, který se někdo snaží nazývat moderním místem. No jen můj názor.

Zadání tedy bylo vymyslet identitu tohoto místa a prvky, které ji budou vyjadřovat. Šlo tedy o značení, celkové rozvrhnutí prostorů, určit kde se co bude odehrávat, vymezit polosoukromé a veřejné prostory.

Náš výtvor, který bohužel nevystihuje vše, co jsme ve skutečnosti vymysleli.

První večer jsme polemizovali nad tím, jak na nás místo působí, co pro nás je důležitý a sdělovali si takový první nápady. Další den jsme nápady začali dávat dohromady. Začaly vznikat první konkrétnější představy, skicy, myšlenky. A právě to se nám asi stalo osudným, protože jsme těch nápadů měli nějak moc a nepovedlo se nám to vyfiltrovat tak, aby celkový koncept nepůsobil moc přeplácaně. Poslední den jsme to začali dávat na finální plachtu  a měli téměř vše hotové, kromě hlavní vizualizace, která je vlastně to nejdůležitější. A protože já na skicování moc nejsem, právě u vizualizace jsem mohla vytvořit něco viditelného a snažila jsem se ji zpracovat tak, aby co nejvíce vystihla náš koncept. Nakonec jsme vůbec nestíhali, protože poslední úpravy si každý dělal už doma a výsledek jsme odevzdávali minutu před deadlinem. Chyb je tam ještě spousta, ale vydali jsme ze sebe vše co jsme mohli. Při prezentaci před porotou jsem bohužel být nemohla, ale na vyhlášení jsem to stihla. Bohužel jsme nevyhráli, i tak to byla skvělá zkušenost a šla bych do toho klidně ráda znova.

Odkaz na oficiální stránku workshopu je zde: reality.skanska.cz
Všechny projekty budou vystaveny na výstavě, kterou bude Skanska pořádat na jaře. 

A ještě abych nezapomněla, to co nám milovníkům všeho papírového udělalo radost byla taška s dárečkama, například čokoládky s fotkami realizací Skanska, deštník, rukavice, blok, propiska a flashka. 


Když to tak vše shrnu, byl to velmi dobře zorganizovaný workshop, až na to bídné občerstvení, nefunkční wifi a brutální zimu v prostředí určeném pro vypracování. Velmi přínosná byla zpětná vazba, kterou každý tým po workshopu dostal. Jsem trochu zklamaná z toho, že jsme se na konci už nedokázali domluvit a určité prvky nám to podle mě kazí, zbytečně znepřehledňují celkový prostor a nejvíce se to podepsalo na vizualizaci hlavního náměstí, kde už těch prvků je až moc a ve výsledku to nevypadá dobře.


Účastníte se taky nějakých workshopů?
Já už se těším, až se zúčastním zase něčeho podobného.

05 listopadu 2017

Když děláte to, při čem zapomínáte na čas

Nedávno jsem se zas trochu přiblížila mému snu. Navrhovat interiéry. Ne jen tak ve volném čase, ale jako práci. Práci, která je zároveň koníčkem, a který se snažíte pořád nějak rozvíjet a zlepšovat se v něm. Rozhodla jsem se o to s vámi podělit, protože je v poslední době tolik práce, že se člověk nestihne ani zastavit a zaznamenat si co prožívá, aby se k tomu mohl někdy vrátit a zavzpomínat.
Tohle je tedy jedna malá část toho, co mě po dlouhé době dostalo do stavu, kdy zapomínám na čas. Jsou to tři varianty koupelny, kterou si klient představoval jako moderní a s požadavkem použití betonové stěrky. Měla jsem to štěstí, že máme hodně podobný vkus, takže to byla jedna radost.






24 října 2017

Když ztracíme naději

     Taky se vám někdy stalo, že jste na něčem pracovali strašně dlouho, investovali do toho všechnu energii, a ne jen tu, vlastně celej váš život se kolem toho točil, a ono se to začalo všechno bortit jako domeček z karet? V tu chvíli si říkáte, že to nemůže být horší, že stačí vydržet a ono se to zase zlepší. Jenže co když ne? Co když se to všechno zhoršuje ještě víc a východisko z toho všeho se ztrácí v nedohlednu.
     V každém druhém článku se píše, abyste to hlavně nevzdávali. Stačí jen ještě víc přidat, myslet pozitivně a výsledky se objeví. Jenže kde vzít tu energii, motivaci nebo alespoň důvod to všechno nezahodit? To už se tam nepíše. Ví to vůbec někdo?
     Přesně v takové situaci se ocitli mí rodiče. Všechno, co od mládí budovali se jim začalo rozpadat. Přišly dluhy, problémy s koňmi, jejich majiteli, a když už to vypadalo, že bude líp, tak se všechno pokazilo ještě víc a trvá to až moc dlouho. Tak dlouho, že už stačí málo, aby to vzdali. A i když se jim snažím pomoct co to jen jde, nejsem ještě v takové situaci, abych na to stačila.
     Napadlo mě jim aspoň připomenout, co všechno už zvládli vytvořit, a doufat, že jim to přinese aspoň trochu naděje, že má smysl to nevzdávat a všechno to nezahodit.
     Zrovna se blížilo jejich výročí svatby, tak jsem jim nechala vytvořit fotoknihu, která by zachytila několik jejich důležitých okamžiků.  Některé stránky jsem nechala volné, aby si do nich mohli vlepit nebo napsat co budou sami chtít. Mamka si tam vlepila hned jejich svatební oznámení a doufám že tam časem vlepí ještě něco.
     Právě s tímto mi pomohlo Saal-Digital, u kterých jsem měla tu možnost knihu vytvořit. Jelikož jsem ji dělala na poslední chvíli, moc se mi hodilo, když jsem si mohla knihu vytvořit v aplikaci, kde jsem použila velkou nabídku šablon a dál ji dotvořila podle sebe. Po odeslání objednávky mi asi za tři dny kniha došla domů. Pokud tedy přemýšlíte nad podobným dárkem, firmu můžu s čistým svědomím doporučit. I co se kvality tisku týká, tak jsem spokojená, protože naskenované fotky nebyly zrovna v nejlepší kvalitě a bála jsem se, aby se tiskem ještě nezhoršily, to se ale naštěstí nestalo.




Ta američanka nahoře je mamka.

Jde vidět, že jsme sourozenci - vpravo. Ten nejmladší ještě takovou fotku nemá, nevím jestli je to proto, že už se naši tak nepusinkujou nebo protože není křen.

04 října 2017

KODAŇ / DEN 3


Ahoj!
Je tady poslední příspěvek z Kodaně. Poslední den jsme měli zase dietní chodící. Tentokrát jsme vyrazili úplně mimo centrum, konkrétně do části Ørestad, kterou zakončuje 8-tallet, což je bytový dům do tvaru osmičky. Bývá ale tak navštěvovaný turisty, že má omezenou návštěvní dobu. Je to opravdu zajímavý projekt, takže doporučuji si o něm zjistit více. Po cestě bylo ještě několik dalších zajímavých budov, například VM House či The Mountain Dwellings. V téhle části jsme si nejvíce všimli toho, jak jim vůbec nevadí to, že mají všechny stěny směrem ven prosklené. Nejen, že vidět ten nepořádek a zadní stěny nábytku není moc pěkný, soukromí nemáte taky téměř žádný. Taky v domácnostech mají často fakt zvláštní věci (takový dánský no). Například úplně historicky starý svícny. Nevim jestli to byla náhoda, nebo takový zvláštní věci mají fakt rádi. (nebo jsme divní my - taky možnost) 

VM House

The Mountain Dwellings
 Líbilo se mi, jak dokážou využívat obyčejné "kanály", postaví na nich dřevěné provoucí části pro odpočinek. Strašně se mi líbila i rozestavěná přízemní budova nějakého sportovního centra, na plochu nebylo vůbec veliké, spíš naopak, a kolem něj se stavělo takové workoutové hřiště. Podle mě skvělej nápad.
Když jsme byli skoro na místě, stavili jsme se ohřát do obchodního centra, ve kterým bylo tolik fešáků, že moje zadaný kámošky prostě neodolaly. No kdo by taky jo. 





8-tallet




Při cestě domů jsme si dali sváču u místního jezera, protože by byla fakt škoda jen tak projít kolem a neužít si ten výhled.
Uchození a označkovaní.

A kdybych to měla shrnout?
Jelikož jsem neměla vůbec žádný očekávání, Kodaň mě prostě nadchla, nejen jako budoucí architektku, ale i jako turistku. Je to opravdu skvělý město a chtěla bych tam jet co nejdříve zase. Prozkoumat všechny části města, do kterých jsem se nedostala a koukat, jak se celý město mění před očima. 
A asi takhle jsme letěli domů.